:: Nový Zéland - 1.část
jak jsem se tam měl..
V létě roku 2000 jsem se rozhodl odletět na Nový Zéland, tam studovat, pracovat a pokud možno se odtamtud jen tak hnedka nevracet. Realita byla ovšem jiná... Na těchto stránkách chci popsat vše co jsem tam viděl a zažil, najdete tu i několik fotek. Chtěl bych upozornit, že vše zde uvedené jsou čistě moje zkušenosti a postřehy, řada lidí může mít názory a zážitky docela jiný...
V Čechách..
Takže, jak to začalo.. Touha cestovat, poznat svět, spoustu nových lidí a kultur se ve mě probudila poté, co jsem se plácal několik let za prodejním pultem a byl jsem znechucenej z netolerantních, vychcanejch a nenažranejch českejch lidí. Vzhledem k problémům, který v současný době jsou s vycestováním do Států nebo do Austrálie, jsem se rozhodl pro Nový Zéland, s kterým má (pardon - měla) naše matička bezvízový styk. Co tam.. Studovat anglinu, pracovat, lebedit si a pohodovat. Přes agenturu ACIC AUSTRALIA jsem si zařídil školu a bydlení u rodiny, v ASIA TOUR jsem si koupil letenku, sbalil jsem si pár švestek, ňáký to loučení, sbohem a šáteček..
Cesta
Poprvý v životě jsem letěl letadlem. Fajn zkušenost. Letěli jsme (takže s kámošem) z Ruzyně Airbusem ala Lufthansa do Frankfurtu. První vzlet nad mraky, docela príma eufoška. Ňáká bagetka, cola a "vítejte ve Frankfurtu". Dost lidí mi říkalo, že Frankfurt bude šábes, ale byla to naprosto bezproblémová jednoduchá záležitost. Přestup na linku Frankfurt-Singapore, nástup do největšího cestovního letadýlka - Boeing 747 ala Singapore Airlines. Fakt velký letadlo. Spousta pití, několik chodů jídla, každej svoji tývku, 15 videokanálů, 30 kanálů s muzikou a videohry. Každej jsme dostali sluchátka, deku, ponožky a zubní kartáček s pastou. Zajímavá věcička je stálý přísun informací o letu, takže jsem věděl, že letíme 11 km vysoko, 1050 km/h, že je venku mínus 57 stupňů Celsia, kde zrovna jsme, jak dlouho letíme, za jak dlouho tam budem, kolik je tady a kolik je tam atd.. Nicméně sedět dvanáct hodin v kuse v letadle není žádnej med. Přistání, potlesk a další letiště. Singapur disponuje jedním z největších letišť na světě, je to nádherný, přehledný letisko. Tam jsme čekali šest hodin na další let, tentokrát do Aucklandu, stejným letadlem a stejnou společností. Pro ty, co mají v Singapuru na letišti dlouhou chvíli, nabízejí zdarma tamější aerolinie dvouhodinovou okružní jízdu autobusem a lodí po městě. My jsme zaváhali, prošvihli jsme termín a další už byl na nás pozdě. Třeba příště.. Další let trval devět hodin, dobrý na něm bylo snad jen to, že na sedačce pro tři jsme seděli dva a že jsme letěli už za světla a bylo aspoň na co koukat. Další potlesk a konečně cíl naší cesty : Nový Zéland, Auckland, s tím spojených třicet hodin cestování, dvacetitisícová vzdálenost od domova a jedenáctihodinovej časovej rozdíl, takže jsme byli rázem o půl dne starší. Na letišti proběhla nezbytná kontrola bagáže, nesmí se vozit žádný jídlo, rostliny, natož jakýkoliv semínka. Mno a pak už na nás před halou čekal česky mluvící týpek a zavezl nás přímo do naší nové "rodiny"..
Rodinka
Prví chyba (a vlastně zásadní) byla ta, že jsme z Čech odletěli v létě, tedy v období, když je na druhý polokouli zima. Vzhledem k tomu, že se Nový Zéland nachází v subtropickým pásmu, tak zima docela mírná. Vlastně je tady celou zimu nad nulou, tak okolo 10 - 12 stupňů, takže se sněhem se tady setkáte jen víc na jihu, nebo ve větších vejškách. Většina lidí v Aucklandu bydlí v domcích, který nejsou nijak zvlášť izolovaný, často dřevěný a bez topení. Naše rodina bydlela taky v takovým domku, vzdáleným asi 40 min. jízdy autobusem od centra. Uvítal nás náš novej "táta" Turn, stokilovej Vietnamec se svojí Kiwi (tak si novozélanďani rádi říkaj) manželkou Katrin a se sedmiměsíčním synem Austinem. "Táta" je jakýsi obchodní manager, "máma" žena v domácnosti a "bráchovi" zrovna rostly první zuby (moc fajn). Potom tam ještě měli jednoho ubytovanýho strávníka Joshue, "pořádkumilovnej" sedmnáctiletej worker na ňáký stavbě. Domek z venku docela pěknej, zato vevnitř, pokaždý když jsme tam přišli, jsme zažívali šok, že je zrovinka někdo vykrad. Fakt bordel. Nemyslím bordel u mě v doma po tahu, myslím BORDEL jako prase. Člověk by řek, že když je ženská v domácnosti, nechodí tím pádem nikam do práce, tak by neměl bejt problém udržovat domácnost tak ňák v klidu, ale naše "máma" jen celý dny seděla v křesle, četla (v domě jsme jich napočítali 15) nebo poslouchala (celkem na 72 kazetách nahranou) bibli, nechala mrňouse ať se plácá na ledový podlaze bosej a bez kalhot a studovala a studovala. Výmaz. Ale to je asi na Zélandě normální, protože jsme se s tím pozdějc setkali víckrát.. Mno, přidělili nám pokoj se skříní a dvěma postelema, klíče od baráku, dali nám najevo, že se tam můžeme chovat jako doma a začali jsme se pomalinku seznamovat s naším novým prostředím..
Auckland
Auckland je největší město na Zélandě. Kolik lidiček v něm přebývá vám nepovím, protože v příručkách uváděj pokaždý něco jinýho a když jsem tam byl, tak jsem to fakt nepočítal.. Už jsem se zmínil, že tam všichni žijou v domcích, nenajdete tam tedy jedinej činžák nebo panelák - vyjma vejškovejch budov, kde nebydlej, ale maj tam kanceláře, ouřady, obchody a podobně.. Každopádně je to město strašně dlouhý i bystrozraký (nebo široký ?), když tam někde vylezete na kopec - lépe řečeno na sopku - tak všude dokola uvidíte jenom samý domečky a sem tam občas zase ňákej domeček a pak zas a zas.. To znamená, že vydat se tam někam pěšky je absolutní sebevražda a brutální ztráta času. Nicméně my, jako správný turisti a zvědavci jsme se hned první večer vydali rovnou za nosem k městské dominantě "Sky Tower" (samozřejmě pěšky), což je nejvyšší stavba jižní polokoule a tuším že dvanáctá nejvyšší stavba ne světě. Ve čtyři hodiny ráno jsme se pak vrátili značně ponaučeni, že pěšky už v Aucklandu neuděláme ani krok. Jak jsem se již zmínil, tak v samotným Aucklandu je asi na třista vyhaslejch sopek, který dneska vypadaj jako zelený kulaťoučký kopečky. Jeden z těch větších kopců byl asi půl hodiny cesty za naším bydlením, na jeho vrcholu byl takovej sloup, byl to něčeho pomník, ale nevím čeho - na tohle jsem strašnej barbar.. no a kolem dokola byl jeden z největších Aucklandských parků. Park a život v něm by si zasloužil vlastní kapitolu. Nááádherně udržovaný trávníky, spousta mohutnejch stromů, volně pobíhající ovce s malejma jehňátkama (na vlastní voči jsem tam viděl, jak se zrovna jedno narodilo), bejčci, papoušci, na mraky jinejch ptáků a hlavně fůra bezstarostnejch lidí.. U parku parkoviště jako kráva, v sobotu a v neděli se tam sjíždí spousta rodin s dětma, jsou tam nafurt instalovaný masivní grily kde si lidi vopejkaj stejky, válej se u toho na dece, popíjej vínečko, povídá si tam každej s každým a dělaj si tam tu nejpohodovější siestu. Děcka tam blbnou na vostrejch hřištích, mladý starý běhaj s flaškou vody v ruce a se sluchátkama na uších, hrajou ragby, házej talířema a relaxujou a relaxujou.. Úplně přesně, jako my vpanelákuvěčněutelevizesedícísnikýmnekomunikujícívšemněcozávidějící Češi (kór když třeba v Hradci máme úplně vyvoněnej park, vo kterej se ale nikdo nestará, resp. se nesnaží tam zavést ňákej společenskej život). No nic, já vím, odbíhám od tématu. Mno jo, takže park.. tam jsme trávili spoustu času, kterýho bylo habakuk. Co se týče města - jeho centra, tak pro mne nic moc zajímacího, silný auta, furt někam spěchající kvanta lidí, jeden obchod vedle druhýho, hamburgrárny všeho druhu atd atd.. Nicméně v centru jsme se pohybovali každej den, protože jsme tam chodili do školy. Koupili jsme si tam asi za 70 dolarů měsíční lítačku na autobus a mohli jsme neomezeně jezdit kam se nám zachtělo. To byla pohůdka, díky tomu jsme se s městem velice dobře seznámili a rychle se v něm zorientovali. Jinak jsou tam informační centra, kde se vůbec nestyděj za spotřebu papíru a můžete si odtamtud odnýst tolik propagačních informačních letáků, kolik jen unesete.. Tam se toho dozvíte opravdu dost..
Škola
Už jsem se zmínil, že jsme tam chodili do školy. V Aucklandu je spousta škol, zaměřených jen na výuku angličtiny, ta naše se jmenovala Edenz a první dojem z ní byl hrůznej, ale fakt jen ten první. Když jsme se tam byli předběžně podívat, tak nás hned zatáhli na ňáký studentský mecheche, kde sedělo spousta nadšenejch spolužáků, furt se usmívali, pečlivě naslouchali vlky plky pana řídícího a po každý větě bouřlivě tleskali a skandovali. Nejvíc řičeli, když nás sám ředitel školy všem představil. No úlet - připadal jsem si jak na náboru na Amway.. První den školy si s váma napíšou testík a udělaj pohovor, aby zjistili co vlastně umíte a podle toho vás zařaděj do přiměřeně obtížný třídy. Na škole jsme byly jediný Češi a v podstatě taky jediný bílý, jinak naši spolužáci z drtivý většiny byli asiati - Číňani, Korejci a Japonci. Pak jeden Bangladéšan a dvě Rusky (úplně vypatlaný). Samozřejmě, že Čechy do společný třídy nedávaj.. :o) Musím říct, že vyučování probíhá velice příjemnou formou, hlavně tak, že ta angličtina vám do hlavy skáče pomalu sama, po dvou tejdnech jsem už poměrně slušně spíkoval.. ;) Měl jsem výbornýho učitele, kterej byl totální workoholik a jeho práce nebyla koníčkem, ale koněm. Ve škole máte k dispozici kuchyňku, kde si můžete udělat kafe nebo čaj, ohřát donesený jídlo v mikrovlnce, koukat u jídla na tývku nebo surfovat po internetu (na děsně rychlým počítači). Všichni kolem vás jsou usměvavý a děsně ochotný, častokrát se stalo že během vyučování jsme šli třeba někam do cukrárny na kafe, hrály se různý hry, no prostě pohoda. Na školu mám jen ty nejlepší vzpomínky. Vážně.
Jo a ještě tam byla jedna Francouzka a ta uměla nádherně říkat "r". Obzvlášť když jsme ji naučili jadrný český slova a ona je pak s oblibou pokřikovala po celý škole.. ;)
